,,Jsou dva způsoby, jak si oddechnout od bídy života - hudba a kočky.´´ (Albert Schweitzer)

Květen 2016

Opožděná jarní únava.

31. května 2016 v 17:10 | Janet |  Deník
Zjišťuji, že jsem asi nějaká opožděná. Mám pocit, že až nyní na mě leze jarní únava. Do ničeho se mi nechce, ráno mi dělá velký problém vstávat do práce a nejraději bych vůbec nebyla s lidmi. Kdyby bylo po mém, tak bych celé dny jenom prospala. Budu se muset nějak nakopnout, nebo mě asi brzy klepne. Budu velmi ráda za jakoukoliv radu, co by mě povzbudilo.
Jako naschvál musím řešit spousty dalších problémů. Jedna z mých kočen, jménem Fazolka - ano, vím má úžasné jméno :D - pajdá od soboty na nohu. Bere léky od bolesti a na podporu kloubů. Doufám, že jí to zabere, nebo bude muset jít na operaci. K tomu ještě řeším to, že se mi bejvalej přítel plete tak trochu do života a já s ním nic už nechci. Jenomže si jej oblíbili mý rodiče, takže já jsem zase za tu špatnou. V pátek jsem byla s kámošem a dvěma kámoškama pařit a už i to bylo špatně. Holt asi musím celý život prosedět na prdeli doma. Pak mi můžou něco rodiče říkat, že sedím celý dny u PC :/. No a jako naschvál se mi líbí jeden kolega z práce, nazývejme ho třeba pan R. Samozřejmě, že já mu najevo nic nedám, protože nepotřebuji pak být za debila. Někdy mám pocit, že je všechno na hov.o a nic nevychází jak bych chtěla.
A aby toho nebylo málo, tak 22.5. měl Kikinek půl roku co jsme ho museli nechat utratit a u Bělinky to byly dva roky, takže to mi taky nijak nepřidalo na náladě. :(
Snad se máte líp jak já a klidně napište co zabírá u Vás na jarní únavu. Budu ráda za každou radu. :)

Fazolka (omlouvám se za otočený podpis):


Wishlist - květen 2016

8. května 2016 v 16:43 | Janet |  Wishlist
Všimla jsem si, že spousta blogerek má na svém blogu Wishlist. Rozhodla jsem se jej taky založit a podělit se s Vámi o má přání. A především si jej dělám proto, abych si přání zapamatovala já a neřekla si, že už to třeba nechci, nebo že to vlastně ani nepotřebuji :D. Ano, právě tohle je můj velký problém. Nakonec zjistím, že mě velmi mrzí, že jsem si danou věc nekoupila. Takže bude wishlist hlavně velkou pomůckou pro mě.

Jako první věc si tento měsíc přeji bundu Adidas Mountain Clash firebird. Bunda mě naprosto uchvátila. I já sama jsem se tomu divila, protože upřímně moc nemusím barevné věci. No alespoň něco bude v mém šatníku vícebarevné.

171815709
Více věcí v C.Č. :

Kikinek - za duhovým mostem

5. května 2016 v 20:42 | Janet |  Mé kočeny
Vidím, že jako první píši o kočičkách, které už jsou v kočičím nebi. Asi proto, že to tak strašně bolí o nich psát a chci poté už psát veselejší věci o kočičkách, které stále se mnou žijí.
Kikinka jsem našla s mamkou na naší zahrádce jako cca 12 denní koťátko. Byl ještě slepý, celý den za ním matka nepřišla a začala bouřka. Nebylo nad čím přemýšlet. Vzali jsme jej a jeli za veterinářem. Tam jej prohlédli, vyšetřili, dali nám pro něj kotěcí mléko a stříkačky. Kikinka jsme museli krmit každé dvě hodiny, přes den i v noci.
Kikinek pravidelně baštil mlíčko, ale asi tak po týdnu, kdy jsem jej hlídala doma já a mamka byla v práci, začal zvracet. Všechno co vypil z něho šlo ven. Jenomže poté sebou doslova buchl na postel i s vyplazeným jazykem. Když jsem jej tak viděla, popadla mě první panika a myslela jsem že mi umře. Okamžitě jsem zavolala taxi a jelo se k vetovi. Kikinek byl úplně apatický a nereagoval. Veterináři mu dali ihned kapačku a nechali si ho přes noc na veterině. Zjistili, že byl přiotrávený toxiny od škrkavek. Dali mu proto pipetu za krk a injekce na povzbuzení. Jak jsme tam jeli s mamkou na druhý den, neskutečně jsme se báli, jestli Kiki žije. Ještě teď mám před očima ten moment, kdy nám jej veterinář přinesl a řekl, že Kiki bude žít. Radostí jsme se s mamkou rozplakali.
Kiki byl už poté v pořádku a krásně přibíral na váze. Postupně se naučil chodit na kočičí záchod, pít vodu a baštit z misky. Kde jsme byli my, tam byl i on. Dalo by se říct, že byl skoro jako člověk. Kikinek byl vždy kamarád se všemi. S lidmi i ostatními kočkami. Uměl si sám otvírat dveře od skříněk v kuchyni, protože věděl, že tam má baštu. Když se otevřela lednička, ihned byl u nás a žadonil si něco dobrého. Byl to prostě pan úžasňák.
Umřel ve věku tří a půl let na selhání ledvin. Kdybych se měla o tom všem rozepisovat, bylo by to na dlouho a nemám na to sílu. Až do poslední chvíle, jsme si ale mysleli, že se bude za život bít a ještě tu s námi bude. To rozhodnutí, že už nemá smysl bojovat bylo nejhorší. Nenechali jsme jej trápit. Umřel stejně jako Bělinka dvacátého druhého, akorát 22. 11. 2016.
Kikinku posílám ti pusu a objetí do nebíčka. Tvoji bráškové i sestřička se mají dobře. Moc mi tu ty i Bělinka chybíte. Ta neskutečná bolest je tu napořád...


Více foto v C.Č.:

Bělinka - za duhovým mostem

1. května 2016 v 17:55 | Janet |  Mé kočeny
Jako první jsem se rozhodla napsat o mé malé princezně, která je bohužel již v kočičím nebíčku. Ani se mi nezdá že to budou 22.5. dva roky....
Bělinku jsme našli jako malinké koťátko. Naštěstí už viděla, ale dokrmovali jsme ji kotěcím mlékem. Bylo to malé živé třeštiprdlo. Bohužel moc dlouho s námi nebyla. Dostala nějakou nemoc, pravděpodobně suchou formu FIP. FIP je pro kočky nevyléčitelná nemoc. Začnou při ní mít vysoké horečky, nežerou, jsou apatické, mohou mít i křeče a další. Nikdo na ni žádný lék ještě nevymyslel, bohužel. My jsme stále doufali, věřili, že se z toho dostane. Naučila jsem se dokonce píchat jí injekce sama, i do svalu i normálně. Dávali jsme jí injekčně antibiotika, vitaminy, dexamedium,injekce na snížení teploty a dokonce i drahý interferon. Léčba ale nezabrala. Byli jsme s ní pořád a pořád jsme i doufali že to zvládne. I teď, přestože jsou to dva roky se mi to velice těžko píše, se slzami v očích. Umřela v 8. měsících. Dva měsíce statečně bojovala. Můžu upřímně napsat že pro mou psychiku to byly dva nejhorší měsíce. A ještě horší byla ta bezmoc...
V srdíčku ji bude mít člověk napořád, z tama ji už nikdy nic nevymaže.







Jak jsem se dostala ke kočkám...

1. května 2016 v 16:41 | Janet |  Mé kočeny
Má cesta ke kočkám, lépe řečeno k tomu, abych je začala mít ráda, nebyla jednoduchá. Jako malé dítě si mý rodiče sice vzali od babičky - tátové mámy - kočku, ale zkušenost byla s ní velmi špatná. Kočička vše ničila, škrábala, nebyla ochotná naučit se chodit na kočičí wc, byla vybíravá v žrádle a spoustu dalších věcí, takže jsme ji nakonec vrátili zpět k babičce.
Jako dítě, studující základní školu jsem měla tři morčata a poté jednoho osmáka degu. Jelikož umřeli pro mě velmi brzy (kolem dvou, tří let), chtěla jsem zvířátko, které se mnou bude sdílet život déle. A tak jsem začala uvažovat o pejskovi. Byl to vlastně můj velký sen. Rodiče jsem přemlouvala, ale ti říkali, že až trochu vyrostu. Já stále básnila a chtěla psa. Četla jsem si různé články o plemenech psů a přemýšlela, které by bylo nejlepší. Jenomže to jsem neměla tušení, že má představa se změní.
Mý rodiče měli pronajatou zahrádku v zahrádkářské kolonii, ale jelikož se tato zahrádkářská kolonie rušila, sháněli někde jinou. Podařilo se jim sehnat k pronájmu jinou zahrádku i s malou chatkou nedaleko našeho bydliště. Já jsem na ni samozřejmě také chodila. Zjistili jsme, že je zde toulavá černobílá kočička. Vždy jsme jí na misku dali něco na žrádlo a kočička si na to zvykla. Začali jsme jí říkat Ťapička.
Jednoho dne jsem šla s rodiči jako vždy na zahrádku. Všimli jsme si něčeho malého, co proběhlo u naší chatky a schovalo se to za dřevěnou bednu s nářadím. Jakmile to vykouklo, tak jsme zjistili, že je to malé mourovatobílé kotě. Ano, Ťapka si přivedla sem koťátko, jelikož věděla, že zde má potravu.
Postupem času se kotě osmělovalo a nechalo se hladit i pochovat. Koťátko jsem chodila pravidelně krmit. Ještě teď si pamatuji, jak mi poprvé spokojeně usnulo na klíně.
Jenomže začal podzim a hodně se ochladilo. Kotě hodně onemocnělo, bylo apatické, nechtělo žrát, teklo mu z očí i z nosu. A tak jsme s mamkou neváhali ani chvilku a jeli jsme k veterináři. Veterinář nám pověděl, že koťátko je kočička. Dostala antibiotika, kapky do očí i uší a pipetu na odčervnění a odblešení. Také nám řekl, že kotě musí být v teple. Nám nezbylo nic jiného než si kočičku vzít domů. Kočičku jsme vyléčili a mezitím jsme si na ni samozřejmě i zvykli. Od té doby jsem zahořela láskou ke kočkám a zjistila jsem jak úžasný a vznešený tvor kočka je.

Ťapička (bohužel už je také v kočičím nebíčku, ale měla úctyhodný věk):