,,Jsou dva způsoby, jak si oddechnout od bídy života - hudba a kočky.´´ (Albert Schweitzer)

Kikinek - za duhovým mostem

5. května 2016 v 20:42 | Janet |  Mé kočeny
Vidím, že jako první píši o kočičkách, které už jsou v kočičím nebi. Asi proto, že to tak strašně bolí o nich psát a chci poté už psát veselejší věci o kočičkách, které stále se mnou žijí.
Kikinka jsem našla s mamkou na naší zahrádce jako cca 12 denní koťátko. Byl ještě slepý, celý den za ním matka nepřišla a začala bouřka. Nebylo nad čím přemýšlet. Vzali jsme jej a jeli za veterinářem. Tam jej prohlédli, vyšetřili, dali nám pro něj kotěcí mléko a stříkačky. Kikinka jsme museli krmit každé dvě hodiny, přes den i v noci.
Kikinek pravidelně baštil mlíčko, ale asi tak po týdnu, kdy jsem jej hlídala doma já a mamka byla v práci, začal zvracet. Všechno co vypil z něho šlo ven. Jenomže poté sebou doslova buchl na postel i s vyplazeným jazykem. Když jsem jej tak viděla, popadla mě první panika a myslela jsem že mi umře. Okamžitě jsem zavolala taxi a jelo se k vetovi. Kikinek byl úplně apatický a nereagoval. Veterináři mu dali ihned kapačku a nechali si ho přes noc na veterině. Zjistili, že byl přiotrávený toxiny od škrkavek. Dali mu proto pipetu za krk a injekce na povzbuzení. Jak jsme tam jeli s mamkou na druhý den, neskutečně jsme se báli, jestli Kiki žije. Ještě teď mám před očima ten moment, kdy nám jej veterinář přinesl a řekl, že Kiki bude žít. Radostí jsme se s mamkou rozplakali.
Kiki byl už poté v pořádku a krásně přibíral na váze. Postupně se naučil chodit na kočičí záchod, pít vodu a baštit z misky. Kde jsme byli my, tam byl i on. Dalo by se říct, že byl skoro jako člověk. Kikinek byl vždy kamarád se všemi. S lidmi i ostatními kočkami. Uměl si sám otvírat dveře od skříněk v kuchyni, protože věděl, že tam má baštu. Když se otevřela lednička, ihned byl u nás a žadonil si něco dobrého. Byl to prostě pan úžasňák.
Umřel ve věku tří a půl let na selhání ledvin. Kdybych se měla o tom všem rozepisovat, bylo by to na dlouho a nemám na to sílu. Až do poslední chvíle, jsme si ale mysleli, že se bude za život bít a ještě tu s námi bude. To rozhodnutí, že už nemá smysl bojovat bylo nejhorší. Nenechali jsme jej trápit. Umřel stejně jako Bělinka dvacátého druhého, akorát 22. 11. 2016.
Kikinku posílám ti pusu a objetí do nebíčka. Tvoji bráškové i sestřička se mají dobře. Moc mi tu ty i Bělinka chybíte. Ta neskutečná bolest je tu napořád...


Více foto v C.Č.:


Poprvé vidíme:







 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama